Z Hollaru na kraj světa a zpět

Pan Jaroslav Blažek je často první osobou, kterou potkáte, když navštívíte budovu FSV UK na Hollaru. Již šest let zde působí jako vrátný. Málokdo však ví, že je nadšeným cestovatelem, který poznal kus světa. O jeho zážitcích si povídáme v prvním ze seriálu rozhovorů, ve kterých představujeme zaměstnance nerozlučně spjaté s naší fakultou.

Jak dlouho na FSV pracujete a jak jste se k práci dostal? Co jste dělal předtím?

Na FSV jsem nastoupil v lednu 2014, když jsem se úspěšně zúčastnil výběrového řízení. Předtím jsem dlouho pracoval ve středisku vědeckotechnických informací pro jaderný program a pak asi osm let u společnosti, která připravovala účast českých firem na výstavách a veletrzích v zahraničí. Jiná zaměstnání mezi tím byla nevýznamná.

Víme, že vaší velkou vášní je cestování. Co vás k němu přivedlo?

K cestování mě přivedla četba třídílné knihy Afrika snů a skutečností od pánů Hanzelky a Zikmunda. Ve svých 14 letech jsem přímo hltal jejich zážitky a představoval jsem si, že se jednou do cizokrajných zemí také podívám. A taky že ano. Je to ovšem všechno na dlouhé povídání někde u piva.

Díky oběma zaměstnáním jsem měl možnost hodně cestovat, a to do takových zemí, kam bych si to asi za své peníze těžko mohl dovolit. Vrcholem mých cest měla být cesta do Peru s návštěvou Machu Picchu, kterou jsem si nadělil ke kulatinám.

Ano, tam jste měl být právě touto dobou, kvůli pandemii to ale nevyšlo. Jaká jiná místa jste navštívil?

Díky zapojení ČR, resp. ještě předtím Československa, do mezinárodního systému jaderných informací to byla nejprve Brazílie (postál jsem na chvíli u sochy Krista nad Rio de Janeirem) a pak Indie, kde jsem zase chvíli postál u Taj Mahalu, a protože jsem si vzal v práci týden dovolené, udělal jsem si tam ještě několikadenní výlet do Káthmandu v Nepálu.

Organizace účasti ČR na veletrzích mě přivedla kromě evropských zemí hlavně do jihovýchodní Asie. Šanghaj, Jakarta, Soul, Manila, pak skok do Austrálie (Sydney, Melbourne). Nechyběla ani Afrika (Káhira, Alžír). Všude se mi zdařilo alespoň na jeden den opustit výstaviště (s kolegou jsme se střídali) a vidět něco zajímavého.

Cestování vám však vydrželo i po odchodu do důchodu.

Ano, ani v důchodovém věku mě cestovní choutky neopustily. Tak jsem se vypravil do Thajska, chtěl jsem vidět most přes řeku Kwai. Naplánoval jsem cestu z Bangkoku do drogového trojúhelníku na severu a pak na jih na ostrov Ko Samui. Za měsíc zpátky domů.

Pak jsem zatoužil vidět čínskou zeď. To jsem realizoval už ale s cestovkou. Povedlo se. A protože cestovka nabízela zájezd do Maroka s možností vidět východ slunce nad Saharou, neváhal jsem. Vloni jsem si už jen odskočil na Etnu. Na Machu Picchu až příští rok.

Můžete nám říct něco víc o některé z vašich cest?

Tak třeba cesta do Nepálu, kterou jsem podnikl v rámci pracovního výjezdu do Indie v roce 1993. Zasedání se konalo v Dillí. Když akce skončila, v zemi jsem ještě zůstal. Vzal jsem si ještě týden volna, měl jsem v plánu se po Indii trochu podívat.

V motelu YMCA jsem se seznámil s recepční, která mi poradila cestu do Nepálu – neváhal jsem. Vízum se dalo vyřídit celkem snadno a poté jsem se vydal nočním vlakem a následně autobusem až k hranici Indie s Nepálem. Pak jsem musel jít ještě kilometr pěšky, abych hranici překročil. Při této cestě jsem zaslechl volání „hello sir, hello sir“ předpokládal jsem ale, že je to nějaký z mnoha obchodníků, a proto jsem pokračoval v cestě. Po chvíli ale vyběhl celník. Když jsem mu řekl, že jsem z Československa, tak mě opravil, že už jsou tyto země přeci rozdělené, že to prý ví od cestovatelů, co tu byli asi měsíc přede mnou, a kteří mu na památku dali korunu.

Přespal jsem v malém hotýlku, v pokoji, který vypadal tak trochu jako vězeňská cela. Když jsem si ráno dával snídani před hotelem, všiml jsem si, že tam stojí nějaký autobus. Byl jsem ale v klidu – věděl jsem, že mám ještě čas, než bude odjíždět spoj můj. Pak přišel jeden ze zaměstnanců hotelu a řekl mi, že tu na mě přeci čeká autobus. Byl to ten můj, nevěděl jsem, že v Nepálu platí jiný čas než v Indii. Nicméně jsem vše stihl a vydal jsem se autobusem plným Nepálců, babiček se slepicemi a pár turisty-Švédy někdy skoro až nebezpečnými cestami mezi kopci a horami směrem do Káthmándú, hlavního města Nepálu.

Z malé informační kanceláře v Gorakhpuru, kde jsem přestupoval z vlaku na autobus a kde jsem si cestu do Káthmándú zařizoval a mnoho věcí zaplatil, jsem měl u sebe papírek, o kterém mi bylo řečeno, že vše zařídí. Říkal jsem si, že když nebude platný, holt to všechno zaplatím ještě jednou. Kupodivu ale fungoval, jeden z Nepálců mě oslovil v hotelu a zeptal se, zda bych chtěl vidět východ slunce nad Mount Everestem. Přikývl jsem. Brzy ráno pro mě přijel džípem a vydali jsme se na cestu. Bohužel v dálce na obzoru byl silný opar, nicméně obrys nejvyšší hory na světě jsem snad viděl a to slunce taky.

Další den mě čekal ještě sightseeing po Káthmándú a pak jsem se vrátil stejnou cestou zpět.

Máte nějaký zajímavý zážitek z FSV

Neřekl bych zajímavý, ale milý a nezapomenutelný. Byl to cyklistický výlet s Klárou Novosadovou, Davídkem Marešem a Sylvou Fišerovou na kolech do Měchenic. Cyklostezkou přes zastávku v kiosku na Zbraslavi, přes železniční most na zahrádku restaurace U Čadilů. Protože v Měchenicích bydlím, už jsem tam zůstal a Pražáci jeli domů, aby to stihli za světla.

Co byste popřál fakultě k výročí?

Fakultě bych přál, aby produkovala moudré studenty a studentky, kteří umí myslet hlavou, ale taky aby uměli vzít do ruky třeba šroubovák a něco opravit nebo něco uvařit, tedy aby se dokázali postavit k práci a uměli být v životě praktičtí.

Děkujeme za rozhovor a přejeme vám mnoho dalších cestovatelských zážitků!


Tereza Počtová, studentka IKSŽ FSV UK