Při potápění jste jenom vy, voda a absolutní klid

V dalším díle seriálu rozhovorů, ve kterých představujeme zaměstnance FSV UK, jsme si povídali s vedoucí personálního oddělení Angelikou Hájkovou o její práci, potápění a všem, co se během něj dá zažít.

Jaká byla vaše cesta na Fakultu sociálních věd?

Oslovila mě personální agentura, která hledala uchazeče na pozici vedoucí personálního a mzdového oddělení na fakultě. Já měla tehdy úplně jiné plány – zrovna jsem končila kvůli reorganizaci v předchozím zaměstnání, což byl HR business partner pro mezinárodní síť fitness klubů. Těšila jsem se na odstupné a příjemně strávený měsíc na Kypru.

A najednou byla před vámi takováto výzva…

To ano. Šla jsem do úplně neznámých vod – celý život jsem působila v soukromé sféře, ve velkých korporátech a koncernech. Navíc umím problematiku mezd a nikoliv platů, z toho jsem měla velké obavy, ale u pohovoru mě uklidnili, že jelikož fakulta patří do veřejné sféry, má mzdy. To pro mě byla velká úleva.

Jste tady už třetím rokem. Co vás na vaší současné práci nejvíc baví?

Na práci tady se mi líbí, že je pestrá, dělám zde jak měkkou, tak tvrdou personalistiku, tedy všechno dohromady a mohu se tedy dále profesně rozvíjet.   

A jak trávíte volný čas? Co vám pomáhá se odpoutat od pracovních povinností?

Miluji moře. Před několika lety jsem na Facebooku zhlédla video, na kterém byl chlapík věnující se freedivingu, tedy potápění bez přístroje. To mě strašně zaujalo, viděla jsem v tom úplně jiný svět. Začátky byly těžké, celý tenhle sport je hodně o psychice. Sama sebe překvapuji, že jsem to nevzdala, protože jsem měla zpočátku problémy s vyrovnáváním tlaku v uších. Navíc já jsem se vždycky bála vody (smích), tak je vlastně trochu překvapující, že jsem se dostala k tomuhle koníčku.

To opravdu je, co pro vás bylo hlavní motivací věnovat se zrovna tomuto sportu?

Na freedivingu mě nejvíce baví, že je to úplně první věc v životě, u které dokážu absolutně vypnout hlavu. Při potápění se musíte soustředit na sto procent, jste jenom vy a voda, neexistuje žádná jiná myšlenka a já zde nalézám absolutní klid. A samozřejmě nejvíc se mi líbí to moře, to je opravdu něco úžasného. Vždycky mám navíc před sebou nějakou výzvu, proto mám pořád respekt a trochu i strach, když jdu pod vodu. Odvahu jsem získala při propolouvání jeskyněmi. Při normálním potápění, když se někde zaseknete, můžete se spolehnout na přístroj. To tady neexistuje, to musíte prostě dát. 

A kde vlastně trénujete?

Základní kurz jsem absolvovala tady v Česku, kde existují jen dvě výcviková místa pro trénink hloubek – jedno v Praze v Čestlicích, druhé v Liberci.  Je to speciální bazén, kterému se říká jáma – ono to tak opravdu vypadá. Musíte se totiž naučit tzv. zanořovat a hlavně vyrovnávat tlak v uších. Trénuji tedy buď v jámě nebo v bazénu, kde se plave pod vodou na velkou vzdálenost. A přes léto se trénuje u moře, to se jezdí na týden někam potápět, to mě na tom taky hodně baví. Jsme parta lidí kolem jednoho instruktora, kterému už i pomáhám a dělám vlastně asistentku.

Jak dlouho vydržíte pod vodou?

V bazénu při plavání na vzdálenost, té disciplíně se se říká dynamika, mám osobní rekord 100 metrů. Kolik mi to zabere času, to ale nevím – nechci to ani měřit, protože časovač člověka akorát zbytečně znervózňuje. V jiné disciplíně, tzv. apnoe, kde trénujete zádrž dechu, mám rekord 3 minuty a 42 vteřin. A pak je zde samozřejmě potápění do hloubky, což se mi ale tady v ČR, kde se potápíte v lomech, nelíbí – já potřebuju moře, vidět prostor kolem sebe, tu krásnou modř. V lomech vidíte nejdřív tmavě zeleno a pak už jen tmu. Já jsem se zatím dostala do 27 metrů. Pro další posun musím natrénovat jinou techniku vyrovnávání tlaku v uších a to je prozatím má hranice.  

Kde všude jste se potápěla?

Dvakrát jsem byla v Egyptě na Blue Hole, potápěla jsem se také v Řecku, kde jsem zase zažila krásnou podívanou, kdy jsme spustili bójku do vody a najednou kolem ní bylo tisíce malých třpytících se rybiček, prostě nádhera. V Egyptě v Aurora Bay jsem měla zase při potápění možnost si zblízka prohlédnout podmořské želvy. Také jsem tam zahlédla trnuchy, z těch má ovšem člověk respekt. Doma mám knížku o mořských živočiších a odškrtávám si v ní, které z nich jsem už viděla na vlastní oči. V květnu jsem viděla i malého žraločka.

Natáčíte si podvodní život?

Já ne, ale například náš instruktor nás fotí a natáčí, abychom na videu viděli, co děláme špatně.

Naučil vás freediving ještě něco dalšího?

Jednou jsme se měli potápět v hodně studeném bazénu. A někdo mi řekl: „Dělej, zkus Wim Hofa.“ Já ho do té doby neznala. Je to úžasný člověk, který vymyslel techniku zádrže a hyperventilace dechu a využití otužování, které vede k větší odolnosti těla a lepší imunitě. Absolvovala jsem tak výpravu, kdy jsme šli po zasněžených horách čtyři kilometry jen v tílku a kraťasech. Musím říct, že je to zase o dechu, ten je pro člověka v životě důležitější víc, než si uvědomuje. Prací s ním se dá snížit stres, ovlivnit fungování těla – po absolvování určitých dýchacích technik v těch horách jsem zjistila, že vše je jen v mé hlavě a zima mi byla jen chvilinku. Od té doby se každý den sprchuji tři minuty studenou vodou a jednou týdně si napouštím vanu a naházím si do ní led. Věřím, že to opravdu pomáhá mé imunitě.

Přejeme mnoho sportovních zážitků a děkujeme za rozhovor!


Linda Sequensová, studentka ISS FSV UK